S mediky na ulici

Kdo jsou Medici na ulici? Studentský spolek sdružující budoucí zdravotníky se zájmem o problematiku bezdomovectví a poskytování zdravotní péče lidem v nouzi. Jak vypadá jejich běžný den, co nejčastěji ošetřují a na jakých místech je potkáte? O tom jsme si povídali se Sárou Zubinovou, studentku 4. ročníku všeobecného lékařství na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Jak vypadá běžný den mediků na ulici v terénu?


V zásadě se pokaždé sejdeme v odpoledních či večerních hodinách chvíli před začátkem ošetřovny, připravíme si ošetřovatelský batoh a řekneme si s nováčky (mediky, kteří přišli ošetřovat poprvé) pár slov na úvod. Poté vyrážíme do terénu. Nejčastěji ošetřujeme u metra na Vltavské, před budovou Hlavního nádraží či na náměstí Winstona Churchilla, kde současně probíhá i rozdávání jídla pod záštitou organizace Food not bombs, což je vyhovující, jelikož takto potkáváme nové klienty, kteří si původně přišli jen pro jídlo, a následně se nechají i ošetřit. Jedna ošetřovna trvá zhruba 2 hodiny ve skupině většinou 2-4 lidí, složené ze zkušených mediků a nováčků. Čas od času se k nám přidá i sociální pracovník, který může s klienty řešit problémy, netýkající se zdravotní stránky.


Co nejčastěji u lidí na ulici ošetřujete?


S přehledem jsou nejčastější chronické rány typu bércový vřed, způsobené hlavně špatnou hygienou, chabou nutricí a dalšími komorbiditami klientů. Dalšími častými problémy, s kterými se na ulici potkáváme jsou plísňová onemocnění, abscesy či další infekční onemocnění. Sem tam přicházejí klienti i s popáleninami a v zimě často s omrzlinami.


Pokud jde o chronické rány, kde je důležitá pravidelná péče, jak se Vám daří přimět pacienty k pravidelnému ošetření?


Asi bych neřekla jednoslovně, že se všichni klienti řídí podle našich rad či naopak, stejně jako je tomu u pacientů, nežijících na ulici. I když musím uznat, že compliance našich klientů samozřejmě není zdaleka taková, jakou bychom si přáli a potřebovali pro ideální řešení všemožných problémů, s nimiž se klienti potýkají. Setkáváme se se skupinou lidí, kteří dlouhodobě docházejí na ošetřovny pravidelně a s tím se i aktivně zajímají, kde a v kolik hodin ošetřovny probíhají, aby mohli přijít příště, jelikož nám důvěřují a chápou, že je nyní pro ně velmi důležité docházet na převazy pravidelně a dodržovat alespoň některá hygienická opatření. Dále se u nás objevují klienti, kteří se u nás octnou spíše náhodou, například při ošetřování na náměstí Winstona Churchilla, kde si mnozí původně přijdou jen pro jídlo, ale neváhají využít situace, když jsme hned vedle, a nechají se ošetřit. S těma už je spolupráce složitější, a stává se, že napříště už nedorazí, i když se pokaždé snažíme jim vysvětlit jejich situaci a následky, které je čekají, pokud nebudou náš doporučený postup dodržovat.


Kdy spolek vznikl a kolik mediků u Vás působí dnes? Je těžké najít nové dobrovolníky do Vašeho projektu?


S myšlenkou projektu přišla v roce 2013 tehdejší studentka 3. lékařské fakulty v Praze Andrea Pekárková. V jejich stopách pokračovali studenti téže fakulty, dnes už vystudovaní lékaři, kteří vytvořili pevné vedení spolku. Časem se spolek rozrostl na všechny tři pražské fakulty a dále i do Brna. Co se Prahy týče, do projektu se zapojuje okolo 20 pravidelně ošetřujících zkušených mediků, a dále další desítky nováčků. Zájem o zapojení se je ze strany mediků čím dál větší a dnes máme do soukromé facebookové skupiny přihlášených přes 700 potenciálních ošetřujících. Spolupráci nám nenabízejí pouze medici a ostatní zdravotníci, ale i lidé jiných povolání, například sociální pracovníci.

Jak se změnila situace lidí na ulici během pandemie? A jak Vaše práce v tomto období?


Rozhodně to bylo náročnější období, musel se změnit postup práce a zpřísnily se hygienické podmínky. Na ošetřovnách jsme například museli začít nosit anticovidové obleky, respirátory, štíty a další vybavení, což nebylo vždy úplně pohodlné. Dále jsme se pokusili co nejvíce rozdávat klientům dezinfekce a respirátory, a tím aspoň zajistit jistou prevenci šíření virového onemocnění mezi touto skupinou lidí. Velkým pozitivem bylo zařízení ubytování v hotelech pro COVID-19 pozitivní klienty, kteří tak kvůli izolaci v ubytovacím zařízení neinfikovali další jedince komunity, v které se normálně pohybují, a které jsme zároveň mohli ošetřovat pravidelně a sledovat průběh jejich zdravotního stavu.


Medici v té době byli povoláni do nemocnic, byl to problém pro zajištění Vašich aktivit nebo si studenti i přesto našli čas pro lidi bez domova?


Je pravda, že mnoho studentů ze spolku vypomáhalo v nemocnicích, ale ve výsledku se vždycky zvládlo sehnat dostatečný počet mediků. Chuť pomáhat se s covidem možná i zvýšila.

Jaké nejnáročnější zkušenosti a zážitky z terénu máte za sebou?


Rozhodně nikdy nezapomenu na jednu ze svých prvních vzpomínek z terénu, kdy jsem se setkala s klientem, který přišel s oběma nohami plné červů a celkově byl naprosto v příšerném stavu, kvůli čemuž jsme následně volali záchranku, jelikož naše schopnosti a možnosti pomoci na to byly příliš krátké. Nutno ale zmínit, že s takovýmto případem se nesetkáváme pokaždé. Nejnáročnější je pro mě však pokaždé poslouchat životní příběhy klientů a umět na to vhodně reagovat. Jako poslední příběh, který se mě opravdu dotkl, byl příběh bezdomovkyně, která byla v minulosti znásilněna a do toho bojovala s rakovinou prsu. Takovéto příběhy se poslouchají opravdu těžce, člověk si podle mého musí v sobě vybalancovat dávku empatie, ale zároveň i umění si nebrat tyto příběhy tolik k srdci, jinak mu hrozí brzký syndrom vyhoření a pocit bezmoci, co se týče práce s lidmi bez domova.


V čem je práce s lidmi na ulici nejobtížnější a proč? Je těžké si vybudovat důvěru pacienta v tomto prostředí?


Já osobně beru jako nejobtížnější komunikaci s klienty, zvláště pokud čeká na ošetření mnoho lidí, takže nemáte tolik času, a ještě do toho nováčkům chcete ukázat a vysvětlit, proč jste co a jak udělali, aby si z ošetřovny odnesli toho co nejvíc, což vám klient, který se občas potřebuje spíš vypovídat a neudrží moc dlouho jednu myšlenku, neulehčuje. Co se týče důvěry klientů, tak mě při mém začátku fungování ve spolku obecně překvapilo, že nám klienti podle mého spíše důvěřují, což je vlastně logické, když už za námi přijdou. Myslím, že je to ovlivněno jednak tím, že máme na ně více času, jelikož se zaměřujeme speciálně na pomoc právě jim na rozdíl od nemocnic. Mnozí z nich vám tvrdí, že se svými problémy přijdou raději za námi než do nemocnice, jelikož opravdu stačí jen přijít a my jim pomůžeme, nemusí mít u nás kartičku pojištěnce, ani nic platit; za druhé si myslím, že důvěru si medici získávají i díky zapojení lidského přístupu ke klientovi. Jako důkaz důvěry ze strany klientů bych dále zmínila, že často zjišťuji, že se v této skupině lidí šíří informace o našem spolku velmi rychle, a klienti doporučují dalším klientům si nechat od nás pomoct, protože mnohdy je to ta nejjednodušší cesta, pokud se ovšem jedná o něco, na co naše vědomosti a materiál stačí, mnohdy musíme totiž klienty posílat do nemocnice za odbornou pomocí.


Na jakých místech Vás lidé mohou potkat?


Místa i časy ošetřoven se mohou v průběhu roku měnit, ale momentálně plánujeme poskytovat pomoc na ošetřovnách i v terénu v pondělí od 14 hodin před budovou Hlavního nádraží, v úterý ve večerních hodinách u metra na Vltavské, ve středu na Oddělení sociální prevence v ulici Karolíny Světlé u PhDr. Pavla Pěnkavy od 15 hodin a v neděli na náměstí Winstona Churchilla od 16 hodin.

Jak se může do Vašeho projektu zapojit veřejnost, je možné Vás nějak podpořit?


Možností je více, mnoho lidí nás podporuje formou finančních příspěvků na náš transparentní bankovní účet 2701855780/2010. Tyto peníze putují pouze na nákup ošetřovatelského materiálu. Další způsob podpory může být sdílení našich facebookových stránek ,,Medici na ulici“ či instagramového profilu ,,medicinulici“. Forma podpory může být i materiální, často dostáváme od jednotlivců či firem ošetřovatelský materiál jako jsou náplasti, obvazy či volně prodejné léky. Také bych ráda zmínila, že každý člověk, ať už je zdravotník či ne, může podpořit naši práci tak, že nebude mít k lidem na ulici lhostejný přístup, a pokud uvidí na ulici bezdomovce, kterému by se hodila jakákoli pomoc, tak tuto příležitost podpory využije, ať už ho informuje o našich ošetřovnách či mu pomůže jakkoli jinak.


Autor: Sára Zubinová, 4. ročník, 2. LF UK

Foto: Matěj Dubenský

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše