O aktivitách na Mezinárodním nekuřáckém dni a o práci s kuřáky jsme si povídali s Ivanou Bobovskou, vedoucí sestrou z Centra pro závislé na tabáku, Plicního oddělení Krajské nemocnice T. Bati, a. s. ve Zlíně, která letos jako první sestra získala cenu Společnosti pro léčbu závislosti na tabáku (SLZT).
Ivano, každoročně na Mezinárodní nekuřácký den pořádáte osvětovou akci. Jak se bude lišit letošní ročník od těch v posledních letech?
Pandemie COVID-19 bohužel ovlivnila téměř všechny veřejné akce, nejen ty naše, které jsme k Mezinárodnímu nekuřáckému dni připravovali. Vloni jsme měly velmi pozitivní zkušenost se studenty jedné brněnské střední zdravotnické školy, kam jsme byly s kolegyní pozvány. Byl to takový maraton workshopů věnovaný závislosti na tabáku. Celkem jsme zorganizovaly 3 workshopy po 2 hodinách, vždy pro plný sál studentů. Tuto akci jsme chtěly letos zopakovat. Měly jsme domluvenou i zlínskou střední zdravotnickou školu, ale bohužel to díky epidemiologické situaci nedopadlo, což nás mrzí.
Vaše edukační akce cílí jak na veřejnost, tak na zdravotníky. S jakým publikem se ti lépe pracuje? A jsou v něm nějaká specifika?
Pracuji a přednáším ráda jak pro zdravotníky, tak i pro veřejnost. Samozřejmě, že se zdravotníky nebo studenty zdravotnických škol se bavíme hlavně o odborných věcech, dá se krásně rozvinout vliv kouření na různá onemocnění apod. S veřejností je to pro nás často překvapení. Lidé si stále často spojují kouření pouze s rakovinou plic, o léčbě moc povědomí nemají, ani o existenci Center pro závislé na tabáku, které nabízejí odbornou pomoc mnoho nevědí. Proto si myslím, že jakákoliv osvěta v tomto duchu je skvělá a téměř vždy padá na úrodnou půdu. Vlastně mám jen samé pozitivní zkušenosti v tomto směru, ať už to bylo při pravidelných workshopech pro studenty Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, nebo workshopech pro pacienty psychiatrické nemocnice v Kroměříži. Všude byli posluchači aktivní, měli dotazy a věřím, že alespoň malou stopu v nich naše vystoupení zanechalo.
O problematice kouření přednášíš studentům zdravotnických škol, kam bys je chtěla v tomto směru posunout? Co bys chtěla, aby si z tvých přednášek odnesli?
Moc bych si přála, aby problematika závislosti na tabáku byla začleněna do osnov učiva středních i vysokých zdravotnických škol. Tak jako se studenti učí edukovat například v prevenci hypertenze, diabetu, obezity aj. Tím by zdravotníci dokázali edukovat i v tomto směru. Cílem našich přednášek je, aby se studenti dozvěděli, že centra pro závislé na tabáku existují, že závislost na tabáku je nemoc a že není úplně jednoduché se této závislosti vzdát. Ale se správně nastavenou léčbou je to mnohem snazší a úspěšnost vyšší. Studenti by mohli získané informace využít i ve svém osobním životě, protože bohužel stále velké množství zdravotníků kouří. Přála bych si, aby automaticky provedli krátkou intervenci směrem ke kuřákovi, aby dokázali nabídnout léčbu, nebo alespoň předali kontakt na centrum, kde by jim se závislostí pomohli. Aby to bylo tak běžné, že se nad tím nikdo nepozastaví. A samozřejmě by bylo moc fajn, kdyby se mezi studenty našli tací, kteří by se této oblasti věnovali více do hloubky a rozšířili tak naše řady.
Letos jsi se se stánkem Centra pro závislé na tabáku zapojila do programu Zlín Film Festival. Byla tato zkušenost pro tebe něčím jiná než na tradičních akcích, na kterých šíříš osvětu?
Letos poprvé jsme se stali součástí Zlín Film Festivalu. Tento festival filmů pro děti probíhá ve Zlíně každoročně na přelomu května a června. Naše původní myšlenka byla, že spojíme Světový den bez tabáku, který je 31.5. s festivalem. Bohužel zasáhl Covid a festival se přesunul na září. I na podzim ale byla spousta omezení, což se projevilo i na této akci. Nicméně si myslím, že účel to splnilo. U našeho stánku se zastavovaly malé i větší děti. Maminky si braly pro své rodinné příslušníky letáčky, doptávaly se na možnosti léčby pro kuřáky a zjišťovaly informace. Naše akce na festivalu měla cílit právě na děti a měla mít preventivní charakter, což se podařilo.
Můžeš popsat svůj běžný pracovní den?
Pracuji více jak 13 let jako sestra specialistka na plicním oddělení na bronchoskopickém sále. Je to velmi náročná, odborná, akční, ale krásná práce. Provádíme velké spektrum diagnostických, ale i terapeutických výkonů, které se v pneumologii provádí. Jsou to například bronchoskopie, pleurální punkce, hrudní drenáže, různé invazivní výkony pod kontrolou zobrazovacích metod jako je RTG, ultrazvuk, CT apod. Za svoji dlouholetou praxi jsem nejvíce profesního času strávila na operačních nebo zákrokových sálech, takže bronchoskopický sál je moje srdcová záležitost a druhá srdcovka jsou kuřáci. S těmi mi začíná směna až po mé pracovní době. K dispozici jsme jim denně od 15:30 hod. Je to něco, co děláme nad rámec našich pracovních povinností, ale děláme to rády. V našem centru pro závislé na tabáku jsme dvě všeobecné sestry se vzděláním, které nám umožňuje vést léčbu.
Co je pro tebe nejtěžší při práci s kuřáky?
Asi bych to nenazvala nejtěžší, ale spíš je to o té empatii. Vydržet a nehodnotit kuřáka, jeho důvody pro nekouření, jeho strachy, jeho nerozhodnost, obavy, skepsi, aj. Většina kuřáků totiž zkouší přestat opakovaně, většinou bez odborné pomoci, a to se dost často nepovede. Dostávají se tak do velké frustrace, a na začátku léčby v centru jsou skeptičtí, protože jejich zkušenosti jsou o neúspěchu nebo o krátkodobém úspěchu. Snažím se jim dát šanci, aby si sami naši léčbu vyzkoušeli. Bez toho, abych je někam tlačila, něco jim nařizovala, kárala je, apod. Nechávám to z velké části na nich samotných, já je jen tak zlehka koriguji. Z mé zkušenosti musím říct, že na toto většinou reagují pozitivně. Necítí se jako klasičtí pacienti, ale jako partneři. Ne vždy to ale dopadne happy endem a setkávám se i s tím, že pacienti přeruší léčbu, necítí se na abstinenci, což respektuji. Cením si ale toho, že to narovinu řeknou. Zároveň jim připomenu, že kdykoliv budou chtít zase léčbu zahájit, mají u nás dveře otevřené.
Na konferenci Tabák a zdraví 4.11. 2020 si získala cenu SLZT za propagaci prevence a léčby závislosti na tabáku v sesterské činnosti. Ke které ti dodatečně gratuluji. Jak toto ocenění vnímáš?
Já bych chtěla velmi poděkovat za nominaci na tuto cenu. Moc si toho vážím a beru to tak, že je to ocenění za celou tu dobu, co se tomu aktivně věnuji, což je od roku 2016. Ty začátky nebyly úplně jednoduché a hladké, tak jak bych si asi představovala. Často bylo třeba jít trochu proti odporu okolí. Pro mě bylo důležité se nevzdat, protože jsem věděla, že to je pro dobrou věc a že to má smysl. Za těch pár let si to už sedlo a myslím si, že je to nyní vnímáno pozitivně. Lékaři nás sami oslovují se žádostmi o intervenci u pacientů kuřáků a začíná se z toho stávat standard, což je pro mě asi ta největší odměna. Hlavně jsem chtěla ale zmínit, že je to týmová práce. My jsme začaly naše centrum tak nějak resuscitovat s kolegyní Andreou Šrámkovou právě v roce 2016. Tímto bych jí chtěla moc poděkovat za skvělou spolupráci, za to, že do toho se mnou šla. Že jela na plný výkon, s velkým nasazením, nenechala se odradit překážkami nebo neúspěchy a dodnes je v centru mým parťákem. Zároveň patří velký dík i Tobě Katko a sestrám z centra od paní profesorky Králíkové. Vložily jste do nás důvěru, podporovaly nás v aktivitách, motivovaly, zodpovídaly naše dotazy a přijaly nás mezi sebe. Důvěřovaly jste nám, že dokážeme u nás na Moravě vést kurzy pro sestry, s kterými jste začínaly vy. Daly jste nám možnost se realizovat a byly jste nám nápomocné v této naší cestě. Pořád jsme vás měly za zády v tom dobrém slova smyslu, takže se zase dostávám k tomu, že je to týmová spolupráce a jsem moc ráda, že to tak je a funguje.
Chtěla bys dodat něco na závěr, co bys chtěla, aby zde zaznělo?
Asi jen to, že by bylo fajn, kdyby se řady nás sester, které se zabývají touto problematikou rozšířily, abychom si my zdravotníci uvědomili, že to má smysl. A že investice do odvykání kouření je opravdu jednou z nejefektivnějších investic v medicíně.
Nepropásněte nové články a rozhovory a odebírejte náš měsíční ONLINE MAGAZÍN.
Autor: Katka, Galerie zdravotnictví