Mou prací není soudit. Odsouzení už byli.

Jana Dvořáková je všeobecná sestra, která pracuje třetím rokem v ordinaci praktického lékaře ve zdravotním oddělení Vězeňské Služby ČR (dále jen VSČR). Zajímalo nás, jaká je její práce ve věznici, jestli má při ošetřování odsouzených předsudky, zda se v práci bojí nebo jak ve volných chvílích odpočívá.

Jani, jaká je tvá práce? Mohla bys stručně popsat svůj běžný pracovní den?

(Smích) Jaká je má práce? V podstatě je můj běžný pracovní režim stejný jako v kterékoliv jiné ambulanci praktika. Ráno odběry biologického materiálu (krev, moč, výtěry ze všech možných otvorů a dutin (smích)). Potom přijdou na řadu převazy, aplikace injekcí. Řešení chronických i akutních potíží našich svěřenců. Do toho milionkrát drnčící telefon … Leckdy je člověk rád, že se stihne naobědvat.

Proč sis vybrala práci ve věznici?

Práce ve věznici mě lákala už delší dobu. Bylo to pro mě neznámé a tím tak trochu zajímavé prostředí. Od svých osmnácti let pracuji ve směnném provozu. Po cca 21 letech jsem se začala poohlížet po práci na stálou ranní směnu. Hledala jsem nějakou jistotu a zaměstnání s benefity. Takovou, abych v ní zůstala až do důchodu (smích), pokud se ho dožiji. A dalším aspektem byl můj manžel, jenž ve věznici dříve pracoval jako příslušník vězeňské služby. Tak trochu mi přiblížil život ve věznici.

Má tvá práce ve věznici nějaká specifika oproti práci v běžném zdravotnickém zařízení?

Specifik práce ve věznici z pohledu zaměstnance všeobecné sestry je celkem dost. Pro příklad bych uvedla: zákaz používání mobilních telefonů a jiných elektronických zařízení, pravidelná kontrola při vstupu a při východu na/z pracoviště, která spočívá v průchodu rentgenovým rámem, všude se musí zamykat dveře, „katry“, musí se dodržovat zásady bezpečnosti práce s odsouzenými osobami, při práci s odsouzeným vězněm – pacientem je v ordinaci přítomen příslušník VSČR nebo je velmi blízko, při objednávání léků hlídáme i ekonomickou stránku (doplatky za léky), což obnáší zvýšenou administrativní zátěž oproti běžné ambulanci. Dále jsou léky, které se smí podávat pouze pod dohledem, tudíž máme na starosti i toto. Vzhledem k vysoké koncentraci toxikomanů máme mnoho “výběhů“ k epileptickým záchvatům, leckdy jsou fingované. To pak popadneš resuscitační kufr, doktora a běžíš na oddíl, kde je hlášen zdravotní problém. Na takovém „výběhu“ jsou s námi pochopitelně příslušníci VS. To jsou asi největší specifika, která mě aktuálně napadají, můžu klidně ještě pokračovat ve vyjmenovávání, ale to bude rozhovor na několik dní (smích).

Když jsem pracovala na sále a přivezli nám vězně, strašně mě lákalo vědět, co udělal, z čeho byl obviněn. Většinou nám samozřejmě vězeňská služba nic neřekla, ale někdy se stalo, že jen naznačili, nebo to byl vězeň mediálně známý a nebylo to vůbec příjemné. Proto jsem se ptát přestala nebo jsem se zeptala úplně na konci, když odjížděli ze sálu.

Jak to máš ty? Asi z podstaty věci víš, jaký kdo spáchal zločin, jak toto zvládáš? Co se ti honí hlavou, když někoho takového ošetřuješ? Máš předsudky? Jak vlastně pacientům vězňům říkáte, jak je oslovujete?

Vězně, vzhledem ke skladbě zločinů, za které odsouzení tráví svůj čas ve věznici, jak sami říkají „VE VINÁRNĚ“ (Vinařice), (odsouzených pouličních zlodějíčků, narkomanů, za pojistné podvody, majetkové trestné činy, za jízdu pod vlivem alkoholu, drog, neplatičů výživného až po vrahy, či mentálně postižené vězně) je většinou oslovujeme „pane XY“. Můžeme oslovit i „pane odsouzený XY“, i tak je to správně. Toto oslovení ale používám minimálně. Hlavně, když je třeba některým připomenout, že nejsou zrovna na dovolené na Maledivách. Ke každému se snažím chovat tak, abych se ho nemusela bát potkat venku na svobodě.

Ze začátku mě zajímalo, za jaký trestný čin si odpykávají svůj trest. Záhy jsem se o toto přestala zajímat právě z důvodu předsudků. Například si představ v ordinaci slušně se chovajícího člověka, o kterém se později dozvíš, že znásilnil malou dívku. V takovém případě se nelze vyhnout předsudkům. Ošetříš ho podle potřeby, ale stojí to hodně osobního přemáhání. Je těžké zachovat se jako profík. Od té doby se o nic takového nezajímám, neptám se, nepátrám. Sami od sebe něco na sebe prozradí, ale většinou jsou to majetkové trestné činy. Mou prací není soudit. Odsouzení už byli. Náplní mé práce je pomáhat pacientům pod vedením lékaře.

Zvykla sis, že u vyšetření nejsi jen ty, lékař, pacient, ale i vězeňská služba?

Při samotném vyšetření je příslušník VSČR přítomen jen zcela výjimečně. A to jen tehdy, když je předpoklad nějakých potíží (známý agresor). Jinak je příslušník v blízkosti ordinace. Bezpečnost je dále zajištěna kamerami, pohotovostními hodinkami (spustí alarm). Ale abych odpověděla na Tvou otázku. Zvykla jsem si úplně bez problémů, přijde mi to samozřejmé. Spolupráce s kluky od vězeňské služby je výborná. V ordinaci pro odsouzené není vše jen pochmurné. Jsou situace, kdy se zasmějeme všichni – lékař, sestra, příslušník i vězeň.

Co tě na tvé práci nejvíce baví, a naopak co je pro tebe v práci nejtěžší?

Záludná to otázka, co mě na mé práci baví… Asi to, že jsem si sama sobě zodpovědná za svou ordinaci. Co si neudělám, to nemám. Můžu pak nadávat sobě (smích). Hele, tohle je otázka, na kterou nedokážu zcela jasně odpovědět. Aspektů je více. Fajn kolektiv, jak zdravotnického personálu, tak i všech okolo. Co je pro mě nejtěžší? Někdy držet „hubu a krok“ (smích). Leckdy bych odsouzeným řekla pěkně od plic, co si o některých myslím, ale nejde to. Takhle je to ale i v životě na svobodě. Mou chybou je, že jsem často upřímná. Ne každý to snese.

Jani, když jdeš do práce, z práce nebo jsi v práci, bojíš se?

Nebojím se. Cítím se ve světě obehnaném ostnatým drátem bezpečně, víc než třeba o půlnoci v lese.

Vím, že tvou vášní jsou motorky. Miluješ motorky, vůni benzínu, zvuk motoru nebo miluješ cestování na motorce s chlapem, kterého miluješ? 😊

Další záludná otázka. Ještě před pár lety jsem byla motocyklovým světem nepolíbena. Seznámila jsem se s Martinem, jenž jezdil na cestovním enduru. Párkrát mě svezl a pak se mě už nezbavil (smích). I svatbu jsme měli motorkářskou. Naše dovolené jsou vesměs motocyklové, projeli jsme spolu naši vlast (skoro celou), Slovinské i Rakouské Alpy, Itálii, Pobaltí, Rusko, Slovensko, Německo… Miluji jízdu na motorce jako spolujezdec, ale loni jsem si udělala sama řidičák na velkou motorku (skupina A). Tak teď jezdíme na výlety ve dvou, ale každý na své. Motorku, svobodu na ní, muže, jenž přede mnou sedí, to vše mě činí šťastnou. Relaxuji jízdou na jednostopém vozidle. Mám dvě dcery. Starší také už jezdí na moto, mladší se jen vozí. Třeba se k nám časem připojí.

Jak odpočíváš?

Odpočívám již na zmíněné motorce. Jinak jako rodina milujeme Šumavu. Zajímáme se o doly, štoly, historii hlavně z období studené války. Rallye provází celý život mého muže, nechala jsem se touto nemocí taky nakazit. Takže jezdíme jako diváci sedět na meze pozorovat tento automobilový sport.

Jani, moc ti děkuji za velmi pěkné povídání. Vypadá to, že bychom si mohly povídat ještě hodně dlouho a stále bys měla co říct (smích). Přeji ti, ať jsi v práci spokojená, doma šťastná a na cestách bez nehod.

Foto z pracoviště s laskavým svolením tiskového oddělení VSČR

Foto z archivu Jany

Nepropásněte nové články a rozhovory a odebírejte náš měsíční ONLINE MAGAZÍN.

Autor: Katka, Galerie zdravotnictví