Zuzana Brabencová pracuje jako fyzioterapeutka v Neurorehabilitačním centru Astra, které tento rok otevírá svou druhou pobočku v Brně. Jaká je neurorehabilitace s dětskými pacienty a jak vypadá její běžný pracovní den? Přečtěte si našem v novém rozhovoru.
Co Vás přivedlo k dětské neurorehabilitaci a do Astra kliniky? Pracoval/a jste předtím i v jiných oborech?
Už při studiích jsem věděla, že bych se ráda specializovala na práci s dětmi. Při studiu a krátce po něm jsem sice pracovala v klasické ambulanci převážně s dospělými, ale postupně se více a více dostávala k práci s dětmi. Absolvovala jsem různé kurzy a semináře na rehabilitaci dětí a po narození vlastních jsem se už naplno věnovala této specializaci. Do Astry jsem se dostala přes inzerci, kterou sdílela spolužačka z fakulty. Toužila jsem najít podobný typ pracoviště a s Astrou se to konečně povedlo.
Jak vypadá Váš běžný pracovní den?
Každý den je stejný v tom, že od rána mě čeká rozpis klientů objednaných na terapii, která obvykle trvá 1-3 hodiny. Zároveň je ale každý den jiný a vlastně trochu dobrodružný. Především co se týče rozmanitosti klientů, tedy dětí, ve smyslu jejich diagnózy, stavu a nálady v ten daný den.
Jaká je práce s neurologicky nemocnými dětskými pacienty? Co je podle nejobtížnější na Vaší práci?
Musím přiznat, že práce je to poměrně dost fyzicky náročná. Pracuje se hodně i na zemi, kdy se ohýbáte nebo klečíte. S dětmi je potřeba manipulovat, přenášet je, oblékat do specializovaných oblečků a projevy neurologických deficitů tyto aktivity opravdu dost komplikují. Avšak nejobtížnější na této práci je nalézt dostatečně zajímavou motivaci pro dítě, aby vůbec chtělo udělat to, co po něm chcete vy. To, že mu to nejde, je věc jiná. Pomocí specializovaných metod a technik mu k pohybu dopomůžu a navedu ho. Ale motivovat dítě k aktivitě, aby se např. chtělo otočit ze zad na břicho, je komplikované. Za prvé je to pro něj hodně náročné a za druhé by se radši doplazilo k hračce, která ho zajímá. Bez toho otočení to však bohužel nepůjde.
Co děláte, pokud dětský pacient v terapii nespolupracuje? Máte nějaké vlastní tipy, jak děti pro cvičení nadchnout?
Já mám vlastně moc ráda tu kreativitu mojí práce, i když samozřejmě mi někdy docházejí nápady. Pokud dítě nespolupracuje, musíte zkrátka vymyslet jiný způsob, jinou cestu, jak dítě zaujmout. Věřím, že rehabilitace by měla probíhat s pozitivní motivací a prožitkem, vlastně jako hra. U některých dětí je nechám vymýšlet aktivity, které chtějí dělat a do nich schovám to cvičení. Jiné děti mají rády zpívání a říkanky, někdo se rád baví o sci-fi filmech, pokémonech, jeden chlapec uměl všechny stanice metra. A tak jsem měli v Astře mapku pražského metra a hledali jednotlivé stanice. Univerzální návod neexistuje, každý jsme individualita a o neurologicky nemocných dětech to samozřejmě platí také.
Máte nějaký hezký příběh z Vaší praxe s dobrým výsledkem?
Je potřeba říci, že v tomto oboru nejste nikdy tak úplně v cíli. Pokroky samozřejmě jsou vidět, ale je to vždy práce na celý život. Vždy je kam se posouvat. Ale hezké příběhy máme, např. chlapeček probuzený z poměrně dlouhého umělého spánku nebyl schopen vůbec žádného pohybu z důvodu krvácení do mozku. Do Astry přišel již částečně chodící, ale bez jistoty v chůzi, strachu z volného prostoru a těžšího terénu (např. les). Po několika měsících již získává svalovou sílu a pouští se s větší jistotou do volného prostoru. Už byl i s maminkou na procházce v lese a díky speciální kleci a závěsnému systému, který máme v Astře, se jednou v podstatě rozběhl mamince naproti do náruče. Poprvé v životě. To jsou silné momenty, které jsou opravdu velkou odměnou.
Co Vás na Vaší práci nejvíce naplňuje?
Nejvíce mě naplňuje smysl a potřeba téhle práce. Jak jsem zmiňovala výše i malé pokroky a radost rodiny z nich jsou obrovskou odměnou. Zároveň komunikace a interakce s dětmi může být úžasně nabíjející. Často máme při terapiích velkou legraci.
Jaké metody v terapii využíváte? Absolvovala jste v rámci zaměstnání nějaké zajímavé specializované kurzy?
Na klinice využíváme klasické manuální i fyzikální techniky pro svalovou relaxaci. Dále meotdy neuromobilizace, prvky z Bobath konceptu, neurovývojovou stimulaci, Snoezelen, bazální stimulaci, posturálně motorické programování, sluchátka Ergo4Brain, Theratogs a Therasuit koncept. Specializovaný kurz na Theratogs obleček a Therasuit koncept jsem absolvovala právě v rámci práce v Astra klinice, protože se na tyto metody zaměřujeme nejvíce.
Jaký je Váš pracovní kolektiv a práce v Astra klinice?
Myslím, že můžu mluvit za všechny z Astry, když řeknu, že náš pracovní kolektiv je opravdu báječný. Je to velký dar mít dobré kolegy a příjemné prostředí v práci. Příběhy našich klientů se nás samozřejmě lidsky dotýkají a jsou i těžké dny, ale převážně je dobrá nálada a spousta legrace. V Astra klinice vládne příjemná a pohodová atmosféra pro všechny, kdo tam právě jsou. Ať už klienti nebo zaměstnanci.
Marečkův příběh
"Byli jsme šťastná rodina - máma, táta, dcerka (tehdy 3,5 roku) a syn Mareček (tehdy 20 měsíců). Když tu náhle po prodělané bronchitidě selhalo Marečkovi srdíčko. Nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že má problém se srdíčkem, proto to byla o to větší rána. Skončil se srdeční podporou v nemocnici a byl zapsán jako urgentní čekatel na transplantaci. Nebylo toho málo a během zápasení o život prodělal ischemii a krvácení do mozku, jehož následkem byla prakticky slepota a nemožnost ovládat ruce s nohy. Byl vyřazen z transplantační listiny. Jezdila jsem za synem do nemocnice každý den, velkým úsilím, stimulací a cvičením se podařil malý zázrak, Mareček opět začal vnímat očičkama a používat více ručičky. Nohy moc používat nemohl, byl kvůli srdeční podpoře odkázán na postel. Byl proto opět zařazen na transplantační listinu. Mareček čekal na transplantaci 10 měsíců v nemocnici. V nakonec se podařilo a přišlo nové srdíčko.
Poté jsme mohli se synem konečně začít cvičit naplno, ale jen doma. Po transplantaci srdíčka měl syn opravdu velké dávky imunosupresiv, 6 měsíců jsme museli být v izolaci.
Když velká izolace skončila, mohli jsme začít více cvičit. Podařilo se mít 2x týdně hipoterapii a k tomu jednou týdně ambulantní neurorehabilitace na ASTRA klinice, všichni se nám zde úžasně věnovali. Mareček začal opět používat nožičky, zkouší kroky, učí se sám jíst a pít, mluvit ... Začal se posouvat dopředu, nyní je už opět na úrovni cca 2letého dítěte, které začíná čím dál častěji nejen vymýšlet, ale i provádět lumpárny."
Autor: Monika Gregorová, Galerie zdravotnictví
Foto: Neurorehabilitační centrum Astra