V novém rozhovoru jsme si povídaly s MUDr. Terezou Ettlerovou, MBA, zakladatelkou neziskové organizace Spokojení zdravotníci, na téma spokojenosti a nespokojenosti zaměstnanců v českých nemocnicích, o tom, proč je důležité vzdělání nejen odborné, ale také v oblastech soft skills a čemu by měli zaměstnavatelé a samotní manažeři věnovat pozornost pro udržení svých zaměstnanců.
Co chybí českému zdravotnictví k tomu, aby byli zaměstnanci spokojení?
Personální krize trvá už desetiletí a pořád se počítá s tím, že vysoce odbornou a náročnou práci „někdo nějak udělá“. Těch oblastí, kde jsou velké nedostatky, je celá řada. Nechci všechny myslitelné a různorodé aspekty hodnotit, jen nastíním, že svoji roli hraje nespokojenost zaměstnanců s ohodnocením, obrovské množství přesčasů, nedostatečný mentoring, obcházení zákoníku práce, u lékařů délka i forma před atestačního vzdělávání a přístup ke zdravotníkům jako lidem. Já se osobně zabývám problematikou soft skills, tedy neodbornou stránkou medicíny mezi zdravotníky. Z výše uvedeného hlediska můžu říct, že ke spokojenosti zdravotníků chybí základní tři parametry pro jejich náročnou práci i vlastní osobnost – respekt, úcta a uznání. Ze strany kolegů, nadřízených i veřejnosti.
V čem vidíš největší problémy ze strany zaměstnavatelů?
Zaměstnavatelé na zdravotníky obecně často nenahlíží jako na to nejcennější, co mají. Samozřejmě existují i výjimky. Můžete mít špičkové vybavení, perfektní techniku, zázemí i pověst, ale pokud k němu nemáte personál, ideálně spokojený personál, je vám to všechno k ničemu. Opět je tedy nejzákladnější problém v úctě, respektu a uznání. Pochvalou se šetří, kritikou se hýří. Podpora zaměstnavatelů není vyčleněna jen VIP členům týmu, měla by být pro všechny.
Znáš nemocnice, které by mohly jít naopak svým přístupem příkladem? Které a v čem konkrétně?
Personální situace, zvlášť na vedoucích pozicích, se v nemocnicích tak rychle mění, že je téměř nemožné držet krok a přehled. Proto sáhnu k příkladu do minulosti. Když jsem pracovala jako sekundář pod vedením paní primářky a její zástupkyně, dokázaly společně s celým týmem včetně porodních asistentek a dalších zdravotníků, vybudovat vysoce kvalitní a vyhledávané centrum intermediární péče, kam se sjížděly k porodu maminky z Prahy a širokého okolí. Po čase se personální situace změnila. Na vedoucích postech primáře a jeho zástupce došlo k výměně. Takové, že během tří měsíců odešli všichni lékaři/lékařky a oddělení muselo být dočasně uzavřeno. Myslím, že je to krásným praktickým příkladem toho, že podpora a péče o vlastní zaměstnance a podřízené se vyplatí. Na úrovni primářů, vedoucích zdravotníků i ředitelů nemocnic. Nejen pro zmírnění fluktuace personálu, ale i pro jejich spokojenost, vyšší kvalitu péče a následném dopadu na péči o pacienty.
Jaká je tvoje osobní zkušenost jako zaměstnance?
Byly to právě moje osobní zkušenosti a zkušenosti mých kolegů, které nás vedly k myšlence, že si situace zaslouží změnu. Proto jsme založili neziskovou organizaci Spokojení zdravotníci. V mém profesním životě se objevili úžasní mentoři, kteří mi nesmírně pomohli, nejen profesně, ale i s celkovou orientací v obor. Proto například prosazuji mentoring jako nenásilnou a vysoce efektivní cestu pro vzdělávání lékařů, která je zároveň nesmírně podceňovaná a nulově ohodnocená. I na skvělém přístupu k pacientům a kolegům se vždycky dá ještě trochu víc zapracovat. Na cestě ke špičkovému lékaři nestačí jen perfektní odborné dovednosti, musí jít ruku v ruce s těmi neodbornými. Proto považuji práci na vlastních soft skills za nedomyslitelnou součást lékařského povolání.
V rámci neziskovky Spokojení zdravotníci sis určitě vyslechla mnoho kariérních příběhů týkající se nespokojenosti v zaměstnání. Můžeš nám uvést nějakou konkrétní zkušenost?
Ano, co lékař nebo lékařka, to nejeden příběh. Zdravotníci mají různé zkušenosti, dobré, špatné i vyloženě katastrofální. Vybírám jeden příběh, který ukazuje velký kontrast:
„Pracovala jsem v soukromé ambulanci, kde byl přístup vedení prostě fantastický, skvělý, odborný, spokojený tým, který tu byl pro pacienty. Můj nadřízený se mě dokonce ptal, na jaké chci jet kongresy, jak bych chtěla dál v kariéře pokračovat a jestli mám čas i na sebe a rodinu, neuvěřitelné. Naopak jsem začínala tam, kde si primář ani nepamatoval moje jméno.“
Setkáváme se ale bohužel i s příběhy šikany – mobbingu nebo až bossingu.
Co by se mělo v českém zdravotnictví zlepšit a jak na tom mohou zaměstnavatelé zapracovat? Jakými kroky mohou začít?
Odpovím z pohledu propagátora soft skills do všech oborů medicíny, tedy těch dovedností a schopností, ke kterým je potřeba určitá míra emoční inteligence a snahy. Zaměstnavatelé musí vědět, jak na tom jejich lidé jsou. Co si přejí, jaká je jejich momentální motivace a kam směřují. Neměli by podceňovat zpětnou vazbu a hodnotící pohovory. Musí se aktivně ptát, teprve potom nebudou překvapeni, že někdo chce odejít, protože má pocit kariérní stagnace, někdo, protože nedokáže skloubit osobní a pracovní život a někdo, protože vyhořel. Ale motivace, přání a tužby se časem mění. Neznamená to, že když je někdo spokojený teď, bude i za pět let. Zaměstnavatelé často vidí jen odchod zdravotníka a s tím spojené personální problémy. Tečka. Důvod je zajímá málokdy. Neprojevit snahu o řešení v situaci, jaká je, není cestou z krize. A druhým významným faktorem je přístup k odborně vzdělaným ženám ve zdravotnictví. Nemluvím jen o lékařkách, ale i sestrách, porodních asistentkách, fyzioterapeutkách, laborantkách a dalších...Jejich role ve zdravotnictví na ně často klade nutnost rozhodnutí, jestli budou poměrně dlouhý čas jen matkou nebo zdravotníkem. Podpora snížených úvazků, sdílených pracovních míst nebo možnost odmítnout pohotovostní služby jsou jedním z kroků, které umožní ženám, matkám, skloubit pracovní a rodinný život. Pochopení pro individuální možnosti a přání může vést k dlouhodobé spokojené spolupráci zdravotníkům se zaměstnavatelem.
Mohou se čeští zaměstnavatelé inspirovat třeba někde v zahraničí nebo je situace podobná i jinde?
V rámci neziskové organizace jsme oslovili naše kolegy, kteří dlouhodobě žijí a pracují v zahraničí, aby nám sami řekli, jak jsou oni sami spokojeni ve svém zaměstnání. Co kraj, to jiný mrav, doslova. Situace je různá, ale co rozhodně stojí za zmínku je přístup k neodborné stránce medicíny v severském Švédsku. Kurzy soft skills jsou tam pro všechny povinné v rámci před atestační přípravy a lékaři je považují za užitečné. Dokonce ti, kteří se dostávají do role mentora nebo vedoucího pracovníka se snaží sami aktivně vzdělávat, jak přistupovat k jiným zdravotníkům. Nepovažují to za zbytečnost nebo ztrátu času. Určitě se najde i další prostor pro inspiraci, kam je možné české zdravotnictví dál posouvat. Podrobnější zkušenosti lékařů ze zahraničí si můžete přečíst na blogu neziskovky.
Poradila bys zájemcům nebo absolventům, na co se mohou na pohovoru zaměřit vlastními dotazy, aby předem odhalily nedostatky v přístupu k zaměstnancům?
To je velice těžká otázka, protože zde určitě platí přísloví „Když ptáčka lapají, dobře mu zpívají.“ A odhalit realitu je skoro nemožné, dokud nemáte vlastní zkušenost.
V případě mladých lékařů bych se určitě ptala na možnosti před atestační přípravy, zda má zařízení akreditaci pro vzdělávání, jestli umožňuje absolvovat povinné stáže ve slušném časovém horizontu, jestli mají například chirurgické obory vůbec šanci splnit předepsané výkony. V případě, že bych plánovala rodinu, nevynechala bych otázku možnosti zkrácených úvazků a firemního zázemí pro malé děti. A pokud bych uvažovala o nástupu na konkrétní pracovní místo, pak bych se zeptala těch, kteří tam opravdu pracují. To podává obrázek o přístupu vedení, vzájemné podpory, komunikaci, týmové spolupráci, kolektivu a celkové pracovní atmosféře, firemní kultuře. Nejlepší reklamou pro pracoviště jsou její spokojení zdravotníci.
Závěrem bych dodala, že situace ve zdravotnictví je opravdu obtížná, ale to nic nemění na tom, že bychom se jako zdravotníci neměli přestat snažit o to, aby z medicíny nezmizela její lidská stránka. Na spokojenosti záleží, nejen pacientů, ale i zdravotníků.
Autorky:
MUDr. Tereza Ettlerová, MBA, nezisková organizace Spokojení zdravotníci,
Monika Gregorová, DiS., pracovní portál Galerie zdravotnictví